1. |
Černý mraky
01:23
|
|||
|
Černý mraky hlavou táhnou, je to jak zlej sen.
To ti nezbejvá než šlapat šedej chodník celej den.
Díra v botě, díra v srdci, všechno děravý.
Možná díra v hlavě ta to napraví.
Potloukáš se městem, kam tě nohy zavedou.
Až tě na tu křižovatku tvoje kroky dovedou.
Jedna noc a pak nic, tak ňák si to chtěl?
Tak proč bys na to radši zapomněl.
Že se proti tobě všechno spiklo, to je teda děs.
Jenže ten vlak se řítil do propasti, když užs do něj lez.
Tak se už jen nelituj, to na tom nic nezmění.
Marně čekáš na odpuštění.
|
||||
2. |
Hej chlape
03:52
|
|||
|
Hej chlape, musíš z toho města pryč!
Vždyťs to byl ty, kdo chtěl brát, jen co den dá.
Všechno se kazí, jak když z nebe práskne bič.
Né, za to nemůžeš a ani já.
Tohle už není místo, kde můžem v klidu žít.
Jen samá smůla se ti lepí na paty.
Kámoši jsou sjetý anebo zašitý
a tim jim nepomůžeš, když tu budeš hnít.
Hej chlape, musíš z toho města pryč!
Vždyťs to byl ty, kdo chtěl brát, jen co den dá.
Všechno se kazí, jak když z nebe práskne bič.
Né, za to nemůžeš. Ty ani já.
Tohle neni jediná díra, kdy to pochopíš.
Obejdem ty, co zbyli, a můžem jít.
Tady nás to může leda tak rozdrtit.
V tomhle městě stahuje se smyčka blíž a blíž.
Hej chlape, musíš z toho města pryč!
Vždyťs to byl ty, kdo chtěl brát, jen co den dá.
Všechno se kazí, jak když z nebe práskne bič.
Né, za to nemůžeš. Ty ani já.
|
||||
3. |
Jezdec
02:26
|
|||
|
Pustinou se jezdec žene, noha nohu sotva stíhá,
za nim leží celý život a sním i jeho tíha.
Pustinou se jezdec žene, čůrky potu se proudem slejvaj,
po hřívě i pod kloboukem všechnu špínu, co byla, smejvaj.
Krajinou ten jezdec pádí mimo cesty, mimo stezky.
Po těch chodil vždycky předtim, nebylo to vůbec hezký.
Pádí, co mu síly stačí, nekouká se kolem sebe,
je mu jedno, co ho čeká, hlavně když má nad hlavou nebe.
Pustinou se jezdec žene, noha nohu sotva stíhá,
za nim leží celý život a s ním i jeho tíha.
Pádí, co mu síly stačí, nekouká se kolem sebe,
je mu jedno, co ho čeká, hlavně když už nepotká tebe.
Utíká před vším, co bylo, přede všemi, které znal,
rád by zmizel z toho světa, který ho tak na hůl vzal.
Myslí, že když takhle zmizí, vše rázem napraví,
jenže sám sebe se nikdy nezbaví.
|
||||
4. |
Kotouč slunce
02:58
|
|||
|
Kotouč slunce nad obzorem neposedně skáká.
Starší chlápek se na lavičce u popelnic fláká.
Pročítá noviny, co na zemi pod lavičkou vzal.
Bezdomovec na něj kouká, jak by ho odněkud znal.
Kotouč se od obzoru odrazí a zmizí někam dál.
Země se zavlní, ze stromů padaj plody.
V pokušení sbírá chlápek i bezdomovec, co okolo chodil.
Dítě to dobře chápe, a tak v kočárku skučí.
Ti dva se chvíli cpou, pak bezdomovec noviny si pučí.
Kotouč slunce, ten na to jenom zpoza rohu čučí.
Pak se čas zastaví a otevře se země.
Pohltí oba chlápky a dítě zasměje se temně.
Všechno zmizí, jenom ty přicházíš mi vstříc.
A já už vůbec nevim, co sem ti to vlastně chtěl říc.
Jak ti to mám zatraceně říct.
|
||||
5. |
Není to tak dávno
04:33
|
|||
|
Není to tak dávno, co jsme měli ještě jasno v hlavě,
společnej cíl, hlavně taky směr.
Když sme stáli na silnici, palec vzhůru nocí spící,
věděli jsme, že chcem na sever.
Teď je ale hodně věcí jinak.
Ani nevim, jak se to mohlo stát.
Snad že už dlouho bylo málo času
a z jedný kapsy nejde věčně brát.
Není to tak dávno, co sme si mohli řikat pravdu,
nebylo se těžký dohodnout.
To sme stáli na silnici v zemi cizí, noci spící,
chtěli jsme stejný auto odmávnout.
Jenže asi těhle čtrnáct roků,
mizí v dáli jak poslední stop.
Jasný je, že nic netrvá věčně
i tohle mezi náma má svůj hrob.
Možná to tak mělo bejt či za to může někdo třetí,
vždyť hodně lidí přálo si to už mnohem dřív.
To nejhorší jsme přestáli, však zbytečný je namlouvat si,
že to bude někdy jako dřív.
Já přiznám, že dal bych za to hodně,
kdybych se moh vrátit do těch dnů,
když nám bylo hodně věcí volnejch
a možná jsme i věřili svým snům.
Naše cesta vedla dlouho stejnym směrem.
Někdy stovky kilometrů vpřed,
já vim, že vzpomínky jsou těžký,
co říkáš, že vrátil bys to zpět?
|
||||
6. |
Má mysl
02:55
|
|||
|
Má mysl se vznáší jako mlha v podzimnim ránu.
Mlha, která pohltí světlo, teplo i letící vránu.
Všechno, co skrývá, co bolí, je a bude,
jakoby se smrsklo snad jen na jeden jediný bod.
Copak si myslíš, copak si myslíš,
že takhle lehko můžem říct stop.
Já chodil jsem dlouho a vše, co šlo, jsem prošel.
Pouště, hory, louky, lesy, prostě každej kousek souše.
Hledal jsem ve dne i v noci, která zebe, kousek nebe,
ale všude jsem narazil jen na velmi nízkej strop.
Copak si myslíš, copak si myslíš,
že takhle lehko můžem říct stop.
Raněný voják se plouží sněhem, potom co od svých mužů zběh. Lapen v pasti pochybností, které nerozptýlí ani jeho spěch.
Sám dobře neví, co je lepší, jestli zmizet nebo bojovat za svojí pravdu dál, i když ho možná stejně brzy čeká hrob.
Copak si myslíš, copak si myslíš,
že takhle lehko můžem říct stop.
|
||||
7. |
Většinou se čas
02:54
|
|||
|
Většinou se čas už jen tak přelévá
ze dne na den a ty nevíš, jestli sis už na to zvyk
nebo to tak bylo snad už odjakživa,
a tak ti nezbyl žádnej prostor pro povyk?
Čím dál víc času totiž trávíš sám,
tak jak si chtěl anebo myslel si, že chceš.
Jenže se stejně ukázalo, že jinou možnost nemáš
než jenom tu, kterou si sám vybereš.
Většinou si to už jen tak užíváš
a ujišťuješ se, že si to tak přece chtěl,
a tak se radši ani koutkem oka nedíváš
na to, co zbylo z toho, cos kdy měl.
Přitom to ale vykukuje ze všech stran
jako špína v zastrčený ulici
a ty ji ani nepřekročíš,
protože mnohem radši děláš, že ji vůbec nevidíš.
A pak dál sedíš zavřenej v tý svý krabici
a chceš si myslet, že pořád pevně v rukou držíš svojí zbraň.
Jenže většinou už jenom jakoby si stál na přechodu.
Rozsvítí se zelená, ty i tak dál zůstáváš stát,
protože to, že něco jde, tak ještě přeci nikdy nebyl důvod
k tomu, aby si to musel udělat.
|
||||
8. |
Zemí tou
04:02
|
|||
|
Nad zemí tou černý mraky jdou.
Nejhorší hrozby už se stahujou.
Jak žít, volnej být, když vohlou páteř nechci mít
a nebýt stále na kolenou.
Zemí tou už po mně jdou.
Vyprahlou zemí po tobě jdou.
Jdou brát, ty nech si zdát,
jak máš svojí zemi svobodnou.
Nad pustinou černý ptáci vylétnou.
Až všichni z nás zahynou.
Můžem řvát, chcem se rvát, však je jich moc a chtějí brát,
tak život dát za svobodu svou.
Zemí tou už po mně jdou.
Vyprahlou zemí po tobě jdou.
Jdou brát, ty nech si zdát,
jak máš svojí zemi svobodnou.
|
||||
9. |
Proud řeky
02:33
|
|||
|
Proud řeky teče, protéká tichým údolím.
Protéká krajinou tak klidně jako krev srdcem tvým.
Dokud se nepotká s tim, co protejká srdcem mým.
Proud řeky teče, klikatí se v okolí,
nás dva už unáší a věř mi holka, že to nebolí.
Dokonce se zdá, že na tom světě neni nic, co nás dva rozdělí.
Proud řeky teče, sotva někdy postojí.
To jak se tváříš dneska, s tim co znám, těžko obstojí.
Ty naše dvě řeky, ty se asi nikdy nespojí.
Proud řeky teče, odtéká klidně krajinou.
Podemletý břehy, ty svůj osud na dně řeky neminou.
Když nevíš, co chceš, tak těžko můžeš bejt tou jedinou.
|
||||
10. |
Ptáci
02:14
|
|||
|
Na drátech vedení seděj dva ptáci,
vůbec nic neřikaj, nic nemaj na práci.
A dole pod nima jak řeka protéká
okolní krajina pod rukou člověka.
Krajina pod nima jak řeka teče
a nic se neděje, jenom čas se líně vleče.
Už pěkně dlouho život takhle utíká,
koho to zajímá, že nám něco uniká.
Na drátech vedení seděj dva ptáci,
vůbec nic neřikaj, nic nemaj na práci
a dole pod nima jak řeka protéká
okolní krajina pod rukou člověka
|
||||
11. |
Jonh Henry
02:58
|
|||
|
John Henry už když byl malym klukem.
Sedával na klíně mámě svý.
S velkym kusem železa a kladivem si hrál,
že prej ho jednou zahubí ou jé,
to kladivo ho jednou zahubí.
John Henry cesty vlakům skálou razil
až povídá mu jednou kapitán:
od dnešního rána práce bude míň.
S parnim kladivem bych klidně makal sám ou jé,
s parnim kladivem bych klidně makal sám.
Ten parní krám pro Henryho nic nebyl,
tak s jednim z chlápků velkej závod hrál.
Kdo se svym kladivem víc práce udělá
a John Henry byl večer o kus dál ou jé,
John Henry ten prokopal se dál.
Teď s kladivem už nechtěl nikdo dělat,
všude chtěli jenom parní mít.
Pro Johna Henryho to nebyl správnej job,
proto nemoh takhle už dál žít ou jé,
John henry už nemohl dál žít.
Tunelem dnes duní kola vlaků,
zpívají svou píseň nám.
O John Henrym co vocelovej byl,
a že tu umřel to vám povídám ou jé,
že tu umřel to vám povídám.
|
||||
Holy Fanda Prague, Czechia
Singer-songwriter and recording musician from Prague, Czech Republic.
Urban hillbilly & hardcore americana
If you like Holy Fanda, you may also like:
Crafting powerful songs about commitment and love, the Nashville singer-songwriter channels and subverts ’70s country and folk tropes.
go to album
Dakota Blue Moon
by Jackson Harden
Gorgeous acoustic Americana from North Carolina, stripped-back and sublime.
go to album
Papa Bear Sings Baby Bear a Lullaby in a Bearhouse
by Hige Kuma
Raucous jams from this Austin artist with hooks so immediate, they bury themselves in your brain.
go to album
Tides of a Teardrop
by Watchhouse (formerly Mandolin Orange)
The forthcoming album from Mandolin Orange blends rustic Americana melodies with aching, orchestral arrangements.
go to album
Meet Me at the River
by Dawn Landes
On “Meet Me By the River,” Dawn Landes’s self-described “Nashville record,” buoyant country melodies settle deep into lush instrumentation.
go to album
Sweet Old Religion
by Pharis & Jason Romero
Sweet harmonies & strummed melodies; the duo delve into decades-old folk, jazz, and country to find a timeless kind of love and connection.
go to album
SHADOW SONGS
by Brittany Brooks
Get deeply lost in this fragile, haunting, reflective LP by Creature Speak, in memory of her father.
go to album
